Prof. Pavel Krejčí se narodil 2. června 1917 v Ostroměři v rodině učitele. Spolu se dvěma sestrami vyrůstal v prostředí, které ovlivnilo jeho práci, zájmy i způsob života. Měl vzor ve svém otci, který mu dal základy hudebního vzdělání a u něhož poznal hluboký zájem o historii. Sledoval mravenčí práci spojenou se založením a sepisováním kroniky obce Ostroměře. Příkladem mu byla i jeho veřejná práce a publikační činnost. Maminka mu dala vřelé srdce a viděl u ní vždy laskavý úsměv a pochopení pro každého, snahu pomoci, pracovitost, skromnost a hlavně lásku ke zpěvu a náročné hudbě. Pocházela z rodiny hudebního skladatele a estetika Otakara Zicha.
Po absolvování jičínské reálky studoval Pavel Krejčí v Praze na Vysoké škole obor kreslení (ve třídě prof. Cyrila Boudy) a deskriptivní geometrii a zároveň se učil hře na violoncello u prof. Pravoslava Sádla. V době studií podnikl stipendijní cestu do jižní Evropy, kde načerpal náměty k řadě svých obrazů. Tři dny před termínem závěrečné státní zkoušky byly vysoké školy uzavřeny, a proto ji mohl složit až po šesti letech v roce 1945. Při nástupu Hitlera k moci mu hrozilo v Praze zatčení, proto utíká k rodičům do Ostroměře, kde se za pomoci přátel dostává jako účetní na pilu. Zde, z jakéhosi vnitřního i pracovního neuspokojení, vznikají zárodky jeho bohaté činnosti a probouzí se v něm zájem o folklór.
V září 1945 se stává profesorem kreslení na gymnáziu ve Vrchlabí a od roku 1947 v Liberci. Ihned po válce se žení s dcerou hořického tiskaře Marií Erbertovou a spolu mají tři dcery – Markétu, Michaelu a Štěpánku.
Jeho práce pedagoga se vždy prolínala s veřejnou činností. Své žáky dokázal nadchnout pro obětavou veřejnou práci a pro zachycování a uchovávání skvostů lidové tvořivosti. Jezdil s nimi do Českého ráje, Krkonoš i Podještědí na nejrůznější vystoupení lidových písní a tanců. Při těchto cestách – o nedělích i o prázdninách – navštěvoval pamětníky a zapisoval jejich vzpomínky, písně a tance. První zápis pochází z roku 1940. V Ostroměři tehdy kolem sebe seskupil mladé lidi, s nimiž recitoval básně, hrál divadlo a nacvičoval staré tance, které ho naučila jeho první a nejvěrnější pamětnice Františka Kalvodová, nar. 1859.
Koncem druhé světové války se seznámil se zkušeným sběratelem lidových písní na Zemplínsku a v Podkrkonoší, tehdy osmdesátiletým Emanuelem Josefem Jankovcem, jehož svým zájmem o sběratelství a vážným přístupem k této práci nesmírně potěšil. Pavel Krejčí od něj převzal zanícení, zkušenosti a pracovní klíč jako štafetu, kterou nesl dále a předával ji svým žákům a následovníkům.
Od této chvíle cílevědomě zapisoval nejen písně, ale i tance všude, kde působil. Zapsané melodie hned přehrál na houslích, které ho vždy věrně doprovázely. Sebrané písně a tance upravoval pro lidové nástroje a hned je dával k dispozici národopisným souborům.
V Hořicích v Podkrkonoší založil a vedl od roku 1945 Zichův národopisný soubor, s nímž se zúčastnil Světového festivalu mládeže v Praze v roce 1947 a následujícího roku s ním vystoupil též na Slovanské zemědělské výstavě v Praze. Další taneční soubory založil na gymnáziu ve Vrchlabí a později v Liberci. Jezdil s nimi na soutěže lidové umělecké tvořivosti a na slavnosti lidových písní v Železném Brodě, na Rýznburku či ve Strážnici.
Pro Československý rozhlas v Liberci, Ústí nad Labem a Praze připravil několik pásem podkrkonošských a podještědských písní s lidovou muzikou a průvodním slovem. Přednesl mnoho přednášek o folkloru, výtvarném umění a hudbě.
Zajímavé písně a tance publikoval v letech 1957 a 1958 v libereckém deníku Stráž severu. V roce 1956 vyšla jeho sbírka Podkrkonošské tance a v roce 1963 Pojizerské a podještědské písně a tance. Severočeské nakladatelství vydalo v roce 1980 sbírku Severní Čechy v lidové písni, která obsahuje také devatenáct zápisů Pavla Krejčího.
Pamětníci bývali často výkonnými muzikanty. Proto se také zajímal o složení lidových kapel a jejich nástroje, o kterých chtěl napsat vědeckou studii. Práce však zůstala nedokončena. Svou snahu zaměřoval k tomu, aby přispěl k dějinám lidové písně, lidové hudby a lidového tance v 18. a 19. století.
V posledním roce života ho zaujaly tzv. Tance smrti, které vyobrazil lidový umělec v márnici v Kryštofově Údolí v druhé polovině 18. století. Podařilo se mu k těmto tancům získat i notový materiál, který připravoval k vystoupení na slavnostech ve Strážnici v roce 1967. K tomuto vystoupení již bohužel nedošlo.
Při svých studiích žil v Praze, poznal Jugoslávii a Itálii, jezdíval do Tater a na Chodsko, ale jeho láskou bylo rodné Podkrkonoší a Podještědí, v němž strávil svá nejplodnější léta. V Podještědí a na Liberecku získal také mnoho osobních přátel, kteří s ním spolupracovali a jeho neúnavnou č innost sledovali a podporovali.
Práci Pavla Krejčího přerušila náhlá smrt dne 13. června 1967 v Liberci, která mu nedovolila uskutečnit již nic z jeho širokých plánů . Jeho zásluhou však lidové písně z Podještědí a Podkrkonoší žijí dál a také on žije dále ve vzpomínkách rodiny, p řátel a žáků.
U příležitosti koncertu k nedožitým 90. narozeninám Pavla Krejčího v roce 2007 připravil folklorní soubor JIZERA slavnostní vystoupení za účasti všech regionálních folklorních souborů, které čerpají písně a tance právě z jeho zápisů. Zároveň vznikla publikace kreseb Pavla Krejčího, Links, rechts, Krejčí, švec, jenž vznikaly během jeho cest za folklorním dědictvím našeho regionu či při stipendijních cestách do zahraničí. Knížečka obsahuje výběr více než třech desítek kreseb, je doplněna věnováním vnuka Pavla Krejčího, Dalibora Tuže, a obsahuje celou řadou dalších informací o lidech, kteří Pavlu Krejčímu pomáhali při jeho práci či ho jinak inspirovali.