V mnoha obcích Pojizeří a Podještědí se uchovaly staré lidové tance až do devadesátých let 19. století. Téměř vždy to byly tance vložkové nebo tzv. směsky, na něž přišla řada až po půlnoci, když se kapelníci dali pořadateli taneční zábavy pohnout k tomu, aby dovolili dvěma nebo třem hudebníkům, aby svou hrou doprovázeli tanec nejstarších přítomných občanů, starců a stařenek.

Lidové tance museli hrát bez not a zadarmo. Mnohé hudební nástroje, na něž se doma hrálo a při nichž byly nejmenší domácké zábavy s tancem, byly v městské společnosti a u lepších kapel považovány za žebrácké. Je to třeba říci hlavně proto, že se výsměch, kterým byly stiženy některé lidové hudební nástroje a jejich hráči, zakořenil tak hluboko, že se obnovování lidových hudebních nástrojů v Pojizeří a v Podještědí nepovažovalo za tak samozřejmé, jako např. v jižních Čechách.

Lidová hudba v Pojizeří využívala k doprovodu sólového zpěvu lidových písní i k doprovodu lidových tanců mnohastrunných hudebních nástrojů, mezi nimiž měly důležité postavení i nástroje drnkací a trsací, harfy a citery. Tyto nástroje někdy jednotlivě, jindy ve dvou doprovázely zpěv samotných hráčů, harfeníků a citeristů, takže tu byla vždy dobrá rytmická a dynamická souvislost zpěvu a jeho doprovodu.

 

Lidová háčková harfa

V severovýchodních Čechách označujeme lidovou háčkovou harfu názvem nechanická harfa. Je to podle Nechanic a jejich okolí, kde se nejvíce vyráběla a odkud v 19. století pocházelo nejvíce českých harfeníků a harfenic.

Háčková harfa byla nejčastěji laděna do B dur, měla třicet čtyři nebo třicet šest strun od B z kontra oktávy po g nebo b z tříčárkované oktávy a kolem 15 přelaďovacích háčků, podle nichž se nazývala háčkovou harfou.

V polovině minulého století bylo v horním Pojizeří tolik harfeníků a harfenic, že mohli chodit ve dvojicích. Nechanická harfa se stala postupem doby nástrojem těch nejchudších, starých žebráků a žebraček. Tóny, které se ozývaly drnkáním jejich zubožených rukou, nebyly už prvky lidových tanců, nýbrž patřily sentimentálním písním a odrhovačkám, jak to vyžadoval měšťácký vkus těch lidí, kteří dávali almužnu. (text Pojizerské a Podještědské písně a tance)

Pro lidovou muziku folklorního souboru JIZERA byla začátkem roku 2011 vyrobena přesná kopie původní lidové háčkové harfy. Tato původní harfa patří do pozůstalosti po profesoru Pavlu Krejčím a zapůjčila ji na dobu potřebnou k výrobě nové harfy dcera Pavla Krejčího, Markéta Tužová. Bohatým finančním darem na výrobu nové lidové harfu přispěla Dagmar Štefková a proto nám bylo ctí poprosit obě dámy, aby se staly patronkami nové nechanické harfy, jejíž křest se uskutečnil v rámci oslav 25. výročí založení souboru v červnu 2011. Harfu vyráběl mistr Václav Svoboda v Praze po dobu 2 měsíců. V současné době doprovází muziku folklorního souboru JIZERA na harfu Kateřina Janoušková, která je zároveň členkou dětského folklorního souboru Jizerka.

 

Citera

O citeře jako o českém lidovém hudebním nástroji byly vyslovovány nejrůznější pochybnosti. Nejčastěji se vyskytovala otázka, zda se jí a háčkové harfy v 19. století vůbec ještě k doprovodu lidového zpěvu a tance používalo. Na tuto otázku je možno odpovědět následujícím zjištěním: v době naprosté vlády dechovek a smyčcových muzik, mezi léty 1880 a 1910, hrálo mimo Nechanicko ve středním a horním Pojizeří a na Jičínsku přes 30 harfeníků a citeristů, jejichž jména se zachovala a jsou zapsána. Každý hráč na drnkací nebo trsací nástroj měl určitě široký okruh působení, než byla jeho domovská obec. Proto i v době ústupu těchto nástrojů byla mezi prostým lidem na venkově i v městech hra na harfu a citeru všeobecně známa a oblíbena.

Lidová citera se vyznačovaly tím, že struny, na něž se drnkalo nebo trsalo pravou rukou, byly laděny chromaticky. Nejčastěji bylo těchto strun 25, od jednočárkovaného do tříčárkovaného c. Struny, na něž se drnkalo levou rukou, byly laděny do akordů těch tónin, v nichž se nejčastěji hrálo a zpívalo. Akordů, které byly  připraveny pro hru levé ruky, bylo obvykle pět. Všechny struny citery byly kovové. Tím se lišila lidová citera od koncertní.

Folklorní soubor JIZERA nemá v současné době žádného hráče na lidovou citeru, ačkoliv tímto hudebním nástrojem disponuje. V případě zájmu o hraní na citeru v našem souboru kontaktujte Dalibora Tuže.

 

Smyčcové nástroje

Lidovými nástroji smyčcovými byly ty housle, violy, tenorovky a kontrabasy, které byly vyrobeny lidovými houslaři a na než bylo hráno určitým způsobem, který se hodil ke zpěvu a tanci. Mylné bývá mínění, že hra na lidové nástroje smyčcové byla na velmi nízkém stupni techniky. Právě v Podkrkonoší  jsou písemné doklady toho, že např. hudba lidových tanců v letech 1800-1820 předpokládala u prvního houslisty větší nástrojovou techniku nežli hudební doprovázení tanců městské společnosti.

Housle, violy a kontrabasy se vyráběly ručně v Pasekách nad Jizerou a ve Sklenařících na Vysocku za takových okolností a takovým způsobem, že je tu možno mluvit o lidové houslařské tradici a o přímém vlivu lidové hry na výrobu a výroby na lidovou hru. V první řadě záleželo na zvukových kvalitách tzv. metelkovských houslí a potom i na určité zvláštnosti při výrobě viol.

 

Houslařská škola

Podkrkonošskou houslařskou školu založil Věnceslav Metelka (zemřel r. 1868) a jeho syn Josef Metelka (1842-1880) v Pasekách nad Jizerou.

Již první generace houslařů, vyšlých z této školy a působících ještě v Podkrkonoší a na Jičínsku, plně ovládla veškerou výrobu v severovýchodních Čechách.

Snahou houslařů podkrkonošské houslařské školy bylo mimo jiné, aby přiblížili tóny svých houslí a viol co nejvíce lidskému hlasu. Jestliže chtěla přiblížit své nástroje lidskému hlasu, pak to znamenalo hlasu prostých lidí s jasnou hlavou a s vroucností citů.

Proto tak v mnohých houslích a violách houslařů této generace jsou obsaženy předpoklady pro vytváření tónů jemných, měkkých, tklivých a něžných.

Další otázka se týká zvláštností ve výrobě viol. Hudebníci v Pojizeří si oblíbili velké violy a dávali si je zhotovovat ve Sklenařících nebo v Pasekách. Jedna taková viola je i v hudebním oddělení Národního muzea v Praze. Nástroj byl zhotoven na způsob altové violy. Korpus byl zvětšen do šířky a byla přidána pátá struna. Uvnitř nástroje ve spodní desce bylo vypáleno „Metelka“ a inkoustem připsáno „1868“. Nástroj zhotovil pasecký houslař Josef Metelka.

Velké violy byly žádány a vyráběly se proto, že v malých souborech smyčcových nástrojů byly violy napolovic nástrojem altovým a napolovic tenorovým. Snaha přiblížit violu co nejvíce tenorovým nástrojům se datuje od té doby, kdy v severovýchodních Čechách byla obnovována výroba tenorovek.

 

Tenorovky

Tenorovky (tenorové housle) čili tenorka (tenorová viola) je označení pro jeden a týž hudební nástroj. Byl to nástroj hlubší než viola. Také tvar ozvučných desek, jejich tloušťka, výška lubů, výška kobylky a síla a délka strun byly odlišné.

Struny tenorovek byly laděny o kvintu níže než struny viol. V Pojizeří a v Českém ráji se výrobou tenorovek zabýval jen Benjamin Patočka, který vyrobil takové nástroje nejméně tři. V severních Čechách vyráběl tenorovky Josef Finke, houslař v Hejnicích. Na tenorovky se hrávalo v druhé polovině 19. století i v krajině pod Zvičinou. Sběratel lidových písní a tanců Alois Rubli napsal o nich dokonce článek, v němž mylně považoval tento hudební nástroj za vynález českého muzikanta ze severovýchodních Čech. Dnes víme zcela určitě, že tenorovky byly nástroj starší než housle a že podobně jako harfa a citera nebyly v 19. století vynalezeny, nýbrž pouze pro lidovou a jinou hudbu obnoveny.

Jedny tenorovky vlastní také vnuk Pavla Krejčího, Dalibor Tuž, který je zařazuje do repertoáru při slavnostních lidových vystoupeních.

 

Kontrabas

Posledním smyčcovým nástrojem, kterého se k doprovodu lidového tance v Podještědí a Pojizeří mohlo použít, byl kontrabas. Kontrabas nechyběl téměř v žádné smyčcové hudbě, které hrály při tanečních zábavách, avšak na těchto zábavách zase většinou chyběly lidové tance.

Kontrabasů bylo v Pojizeří tak málo a byly tak drahé, že se jich k lidovému tanci mohlo použít málokdy. Většinou je nahrazovaly právě již zmiňované tenorovky.

 

Klarinety a flétny

Tak jako hlavním střediskem všech houslařů v severovýchodních Čechách byly Paseky nad Jizerou, tak zase střediskem lidové ruční výroby dřevěných nástrojů dechových byla v této části Čech Choteč na Novopacku. V Chotči se ročně vyrobilo dvacet až pětadvacet dechových nástrojů. Vyráběly se tu klarinety, flétny, pikoly a hoboje. Polovina vyrobených nástrojů šla odtud do měst a vesnic severovýchodních Čech a druhá polovina se vyvážela za hranice. Za sto let se tu u prostých nástrojařských stolků nevystřídalo mnoho výrobců. Václav Mach, narozený v r. 1838, předal své dovednosti a bohaté zkušenosti svému synu, Antonínu Machovi.

Z Chotče se od roku 1855 do roku 1960 dostalo do rukou hudebníků v Podkrkonoší, v Pojizeří a v Podještědí kolem jednoho tisíce rozličných dřevěných dechových nástrojů.

Machovi však nejen hudební nástroje vyráběli, nýbrž je i velmi dobře opravovali, vylaďovali. Oni se také stýkali s největším počtem klarinetistů a flétnistů z podhůří severovýchodních Čech, jaký je možno si představit. Mohl tedy výrobce klarinetů a fléten podat nejlepší zprávy o tom, v jaké hudbě se na tyto nástroje hrálo, jestliže se u muziky vyskytly lidové tance.

K doprovodu lidového tance se používalo jen jednoho klarinetu a jedné flétny a pak dalších smyčcových nástrojů. Když nebyla flétna, hrály dva klarinety. Flétna hrávala výše a klarinet níže než první housle. Oba dechové nástroje zněly jen tak silně jako housle s violou.

 

Lesní rohy

Velmi oblíbenými lidovými dechovými nástroji byly přirozené rohy. Jako typické nástroje pastevecké zaznívaly hodně v horním Pojizeří při pasení dobytka. Obliba přirozených rohů se rozšířila i na lesní rohy, které svým zabarvením tónů dobře doplňovaly v souzvucích klarinety a flétny.

Folklorní soubor JIZERA před nedávnou dobou přišel o jednoho skvělého hornistu, Jana Duňku a proto v současné době hledáme někoho, kdo by ho na lesní roh nahradil. V případě zájmu o hraní na lesní roh v našem souboru kontaktujte Dalibora Tuže.

 

Harmoniky a flašinety

Nejmladšími nástroji, kterými se doprovázely některé lidové písně a tance, byly harmoniky a flašinety. Také některé lidové zvyky, jako svatby nebo lidové slavnosti pasáků a pastevnic, byly bez flašinetu nebo harmoniky nemyslitelné. Poslední výrobce flašinetů byl v severovýchodních Čechách v Lázních Bělohradu Josef Čeliš.

Všichni výrobci hudebních nástrojů s mnoha truhlářskými tovaryši, kteří si přivydělávali výrobou háčkových harf, měli společné to, že pracovali v místech položených na křižovatce Podzvičinska a středního Pojizeří, podkrkonoší a „kraje“ a že okruh jejich zákazníků byl mnohem širší na západ a na jih, než na sever a východ. To znamená, že tato výroba velmi ovlivnila rozvoj hudby na uvedené nástroje jak v Pojizeří, tak i v Podještědí.

Lidová muzika folklorního souboru JIZERA čítá ke dnešnímu dni celkem 14 členů. Všechny nástroje, kromě harfy, máme ve zdvojeném zastoupení, aby se tak mohl soubor účastnit nejrůznějších akcí i v případě nemoci některého z nich. A nejednou se stane, že se muzika rozdvojí a vystupuje na několika akcích zároveň.