Prameny – Lidová pokladnice Jizery

V mnoha obcích Pojizeří a Podještědí se uchovaly staré lidové tance až do devadesátých let 19. století. Téměř vždy to byly tance vložkové nebo tzv. směsky, na něž přišla řada až po půlnoci, když se kapelníci dali pořadateli taneční zábavy pohnout k tomu, aby dovolili dvěma nebo třem hudebníkům, aby svou hrou doprovázeli tanec nejstarších přítomných občanů, starců a stařenek. Lidové tance museli hrát bez not a zadarmo. Mnohé hudební nástroje, na něž se doma hrálo a při nichž byly nejmenší domácké zábavy s tancem, byly v městské společnosti a u lepších kapel považovány za žebrácké. Je to třeba říci hlavně proto, že se výsměch, kterým byly stiženy některé lidové hudební nástroje a jejich hráči, zakořenil tak hluboko, že se obnovování lidových hudebních nástrojů v Pojizeří a v Podještědí nepovažovalo za tak samozřejmé, jako např. v jižních Čechách. Lidová hudba v Pojizeří využívala k doprovodu sólového zpěvu lidových písní i k doprovodu lidových tanců mnohastrunných hudebních nástrojů, mezi nimiž měly důležité postavení i nástroje drnkací a trsací, harfy a citery. Tyto nástroje někdy jednotlivě, jindy ve dvou doprovázely zpěv samotných hráčů, harfeníků a citeristů, takže tu byla vždy dobrá rytmická a dynamická souvislost zpěvu a jeho doprovodu.

V severovýchodních Čechách označujeme lidovou háčkovou harfu názvem nechanická harfa. Je to podle Nechanic a jejich okolí, kde se nejvíce vyráběla a odkud v 19. století pocházelo nejvíce českých harfeníků a harfenic. Háčková harfa byla nejčastěji laděna do B dur, měla třicet čtyři nebo třicet šest strun od B z kontra oktávy po g nebo b z tříčárkované oktávy a kolem 15 přelaďovacích háčků, podle nichž se nazývala háčkovou harfou. V polovině minulého století bylo v horním Pojizeří tolik harfeníků a harfenic, že mohli chodit ve dvojicích. Nechanická harfa se stala postupem doby nástrojem těch nejchudších, starých žebráků a žebraček. Tóny, které se ozývaly drnkáním jejich zubožených rukou, nebyly už prvky lidových tanců, nýbrž patřily sentimentálním písním a odrhovačkám, jak to vyžadoval měšťácký vkus těch lidí, kteří dávali almužnu. (text Pojizerské a Podještědské písně a tance) Pro lidovou muziku folklorního souboru JIZERA byla začátkem roku 2011 vyrobena přesná kopie původní lidové háčkové harfy. Tato původní harfa patří do pozůstalosti po profesoru Pavlu Krejčím a zapůjčila ji na dobu potřebnou k výrobě nové harfy dcera Pavla Krejčího, Markéta Tužová. Bohatým finančním darem na výrobu nové lidové harfu přispěla Dagmar Štefková a proto nám bylo ctí poprosit obě dámy, aby se staly patronkami nové nechanické harfy, jejíž křest se uskutečnil v rámci oslav 25. výročí založení souboru v červnu 2011. Harfu vyráběl mistr Václav Svoboda v Praze po dobu 2 měsíců. V současné době doprovázejí muziku folklorního souboru JIZERA na harfu Kateřina Kružíková, Anna Landsmannová a Antonie Tužová.

O citeře jako o českém lidovém hudebním nástroji byly vyslovovány nejrůznější pochybnosti. Nejčastěji se vyskytovala otázka, zda se jí a háčkové harfy v 19. století vůbec ještě k doprovodu lidového zpěvu a tance používalo. Na tuto otázku je možno odpovědět následujícím zjištěním: v době naprosté vlády dechovek a smyčcových muzik, mezi léty 1880 a 1910, hrálo mimo Nechanicko ve středním a horním Pojizeří a na Jičínsku přes 30 harfeníků a citeristů, jejichž jména se zachovala a jsou zapsána. Každý hráč na drnkací nebo trsací nástroj měl určitě široký okruh působení, než byla jeho domovská obec. Proto i v době ústupu těchto nástrojů byla mezi prostým lidem na venkově i v městech hra na harfu a citeru všeobecně známa a oblíbena. Lidová citera se vyznačovaly tím, že struny, na něž se drnkalo nebo trsalo pravou rukou, byly laděny chromaticky. Nejčastěji bylo těchto strun 25, od jednočárkovaného do tříčárkovaného c. Struny, na něž se drnkalo levou rukou, byly laděny do akordů těch tónin, v nichž se nejčastěji hrálo a zpívalo. Akordů, které byly připraveny pro hru levé ruky, bylo obvykle pět. Všechny struny citery byly kovové. Tím se lišila lidová citera od koncertní.

Lidovými nástroji smyčcovými byly ty housle, violy, tenorovky a kontrabasy, které byly vyrobeny lidovými houslaři a na než bylo hráno určitým způsobem, který se hodil ke zpěvu a tanci. Mylné bývá mínění, že hra na lidové nástroje smyčcové byla na velmi nízkém stupni techniky. Právě v Podkrkonoší jsou písemné doklady toho, že např. hudba lidových tanců v letech 1800-1820 předpokládala u prvního houslisty větší nástrojovou techniku nežli hudební doprovázení tanců městské společnosti. Housle, violy a kontrabasy se vyráběly ručně v Pasekách nad Jizerou a ve Sklenařících na Vysocku za takových okolností a takovým způsobem, že je tu možno mluvit o lidové houslařské tradici a o přímém vlivu lidové hry na výrobu a výroby na lidovou hru. V první řadě záleželo na zvukových kvalitách tzv. metelkovských houslí a potom i na určité zvláštnosti při výrobě viol.

Podkrkonošskou houslařskou školu založil Věnceslav Metelka (zemřel r. 1868) a jeho syn Josef Metelka (1842-1880) v Pasekách nad Jizerou. Již první generace houslařů, vyšlých z této školy a působících ještě v Podkrkonoší a na Jičínsku, plně ovládla veškerou výrobu v severovýchodních Čechách. Snahou houslařů podkrkonošské houslařské školy bylo mimo jiné, aby přiblížili tóny svých houslí a viol co nejvíce lidskému hlasu. Jestliže chtěla přiblížit své nástroje lidskému hlasu, pak to znamenalo hlasu prostých lidí s jasnou hlavou a s vroucností citů. Proto tak v mnohých houslích a violách houslařů této generace jsou obsaženy předpoklady pro vytváření tónů jemných, měkkých, tklivých a něžných. Další otázka se týká zvláštností ve výrobě viol. Hudebníci v Pojizeří si oblíbili velké violy a dávali si je zhotovovat ve Sklenařících nebo v Pasekách. Jedna taková viola je i v hudebním oddělení Národního muzea v Praze. Nástroj byl zhotoven na způsob altové violy. Korpus byl zvětšen do šířky a byla přidána pátá struna. Uvnitř nástroje ve spodní desce bylo vypáleno „Metelka“ a inkoustem připsáno „1868“. Nástroj zhotovil pasecký houslař Josef Metelka. Velké violy byly žádány a vyráběly se proto, že v malých souborech smyčcových nástrojů byly violy napolovic nástrojem altovým a napolovic tenorovým. Snaha přiblížit violu co nejvíce tenorovým nástrojům se datuje od té doby, kdy v severovýchodních Čechách byla obnovována výroba tenorovek.

Tenorovky (tenorové housle) čili tenorka (tenorová viola) je označení pro jeden a týž hudební nástroj. Byl to nástroj hlubší než viola. Také tvar ozvučných desek, jejich tloušťka, výška lubů, výška kobylky a síla a délka strun byly odlišné. Struny tenorovek byly laděny o kvintu níže než struny viol. V Pojizeří a v Českém ráji se výrobou tenorovek zabýval jen Benjamin Patočka, který vyrobil takové nástroje nejméně tři. V severních Čechách vyráběl tenorovky Josef Finke, houslař v Hejnicích. Na tenorovky se hrávalo v druhé polovině 19. století i v krajině pod Zvičinou. Sběratel lidových písní a tanců Alois Rubli napsal o nich dokonce článek, v němž mylně považoval tento hudební nástroj za vynález českého muzikanta ze severovýchodních Čech. Dnes víme zcela určitě, že tenorovky byly nástroj starší než housle a že podobně jako harfa a citera nebyly v 19. století vynalezeny, nýbrž pouze pro lidovou a jinou hudbu obnoveny.

Posledním smyčcovým nástrojem, kterého se k doprovodu lidového tance v Podještědí a Pojizeří mohlo použít, byl kontrabas. Kontrabas nechyběl téměř v žádné smyčcové hudbě, které hrály při tanečních zábavách, avšak na těchto zábavách zase většinou chyběly lidové tance. Kontrabasů bylo v Pojizeří tak málo a byly tak drahé, že se jich k lidovému tanci mohlo použít málokdy. Většinou je nahrazovaly právě již zmiňované tenorovky.

Tak jako hlavním střediskem všech houslařů v severovýchodních Čechách byly Paseky nad Jizerou, tak zase střediskem lidové ruční výroby dřevěných nástrojů dechových byla v této části Čech Choteč na Novopacku. V Chotči se ročně vyrobilo dvacet až pětadvacet dechových nástrojů. Vyráběly se tu klarinety, flétny, pikoly a hoboje. Polovina vyrobených nástrojů šla odtud do měst a vesnic severovýchodních Čech a druhá polovina se vyvážela za hranice. Za sto let se tu u prostých nástrojařských stolků nevystřídalo mnoho výrobců. Václav Mach, narozený v r. 1838, předal své dovednosti a bohaté zkušenosti svému synu, Antonínu Machovi. Z Chotče se od roku 1855 do roku 1960 dostalo do rukou hudebníků v Podkrkonoší, v Pojizeří a v Podještědí kolem jednoho tisíce rozličných dřevěných dechových nástrojů. Machovi však nejen hudební nástroje vyráběli, nýbrž je i velmi dobře opravovali, vylaďovali. Oni se také stýkali s největším počtem klarinetistů a flétnistů z podhůří severovýchodních Čech, jaký je možno si představit. Mohl tedy výrobce klarinetů a fléten podat nejlepší zprávy o tom, v jaké hudbě se na tyto nástroje hrálo, jestliže se u muziky vyskytly lidové tance. K doprovodu lidového tance se používalo jen jednoho klarinetu a jedné flétny a pak dalších smyčcových nástrojů. Když nebyla flétna, hrály dva klarinety. Flétna hrávala výše a klarinet níže než první housle. Oba dechové nástroje zněly jen tak silně jako housle s violou.

Velmi oblíbenými lidovými dechovými nástroji byly přirozené rohy. Jako typické nástroje pastevecké zaznívaly hodně v horním Pojizeří při pasení dobytka. Obliba přirozených rohů se rozšířila i na lesní rohy, které svým zabarvením tónů dobře doplňovaly v souzvucích klarinety a flétny.

Nejmladšími nástroji, kterými se doprovázely některé lidové písně a tance, byly harmoniky a flašinety. Také některé lidové zvyky, jako svatby nebo lidové slavnosti pasáků a pastevnic, byly bez flašinetu nebo harmoniky nemyslitelné. Poslední výrobce flašinetů byl v severovýchodních Čechách v Lázních Bělohradu Josef Čeliš. Všichni výrobci hudebních nástrojů s mnoha truhlářskými tovaryši, kteří si přivydělávali výrobou háčkových harf, měli společné to, že pracovali v místech položených na křižovatce Podzvičinska a středního Pojizeří, podkrkonoší a „kraje“ a že okruh jejich zákazníků byl mnohem širší na západ a na jih, než na sever a východ. To znamená, že tato výroba velmi ovlivnila rozvoj hudby na uvedené nástroje jak v Pojizeří, tak i v Podještědí.

Lidové písně

Pojizerské a podještědské písně jsou rozděleny podle obsahu textu na písně výpravné, o práci a zaměstnáních, na písně dělnické a na písně lyrické. Písně lyrické lze dále rozdělit na písně dětské a pak následuje velká skupina písní milostných o lásce šťastné a nešťastné. Mezi písně lyrické se řadí i svatební, vojenské, satirické, rozmarné a pijácké. Charakter lidových písní z Pojizeří, Podještědí a Podkrkonoší je velmi ovlivněn řadou přírodních krás, jichž se na tomto poměrně malém území nahromadilo. Proto zpěvák vyhledával v textech lidových písní právě takové sloky, které mu připomínaly přírodní zvláštnosti domova jako např. pískovcové skalní útvary typické pro Pojizeří, mnoho kopců a vršků, řada starých zámků a mohutných hradů či alespoň jejich trosek. Avšak pravým dějištěm našich lidových písní jsou pole, louky, zahrady, háje a lesy. Lidové písně zachycují také mnoho námětů z pracovního prostředí, které byly obzvláště oblíbeny všude, kam přišli tovaryši či řemeslníci ze zkušené. Kromě prostředí pracovního vznikla také celá řada písní s příběhy ze života mladých lidí či se zvyklostmi z celého kraje. Ze slov obecné mluvy se v textech vyskytly nejčastěji výrazy přejaté z německého jazyka. Počet německých slov byl obvykle tím větší, čím větší bylo stáří písně. O původu germanismů a jejich použití v lidové písni severních Čech pojednává rovněž více než stostránková diplomová práce členky našeho souboru, Terezy Tužové, obsahující mimo jiné dotazník ke srozumitelnosti germanismů u českých rodilých mluvčí. Výsledky diplomové práce s názvem „Germanismen in nordböhmischen Volksliedern: eine empirische Untersuchung zu ihrer Verständlichkeit in der tschechischen Sprachgemeinschaft“ budou zanedlouho zveřejněny i na našich webových stránkách.

Lidové tance

Tance a tanečníci Folklorní soubor JIZERA čítá v současné době 20 tanečníků a tanečnic. Dlouhou dobu jsme se potýkali s jejich nedostatkem, především tanečníkům bylo málo. To se znatelně změnilo příchodem manželů Dědečkových do souboru v roku 2009. S nimi nastalo velké obrození mladších tanečníků a tanečnic především z okolí jejich přátel. Problémem bylo rychle všechny naučit alespoň základní choreografie k populárním tancům, abychom nemuseli přestat s vystupováním. Naštěstí si je vzala do parády zbylá hrstka našich ostřílených dlouholetých tanečníků a „mlaďochům“ to šlo jako po másle. Takže jsme již za 2 měsíce mohli předvádět pásmo jarních a velikonočních tanců, písní a zvyků bez velkých změn… Ale žádné choreografie nelze dělat bez znalostí základních tanečních kroků. Pojizerské a Podještědské tance jsou proto rozděleny na tance kolové, tedy s jediným tanečním krokem, který se zpravidla skládá z pohybových prvků jako jsou kroky, pohupy, výskoky, skoky, obraty, poklony aj. K složitějším tancům, k tancům skladebným, se přechází tehdy, když se stanou všechny základní kroky jednoduchými. Pro všechnu rozmanitost obsahu, původnost tanečních nápadů a působivost změn ve vztazích tanečníků a tanečnic uvnitř jednotlivých tanců jsou pojizerské a podještědské tance velmi zajímavé. Je v nich výrazně zachycen a uchován život našeho lidu. Po stránce obsahové jsou pojizerské a podještědské tance nejčastěji zobrazením vztahu mezi chlapcem a dívkou, vztahu milostného. Některé tance skladebné jsou svými texty přímo předurčené, aby je zpívaly a tancovaly především soubory dětské. A jen v malém počtu tanců skladebných se rozvíjí krátký děj. Směsky Směsky jsou tance, které nejsou pravidelné rytmicky nebo stavbou, tj. u nichž se směšuje více rytmických typů v témž tanci, nebo jejichž architektonika je vůbec nepravidelná. Často je to spojení obkročáku, skočáku, natřasáku a valčíku v jediný tanec. Druhy tanců Mezi typické tance pro oblast Podještědí, Pojizeří a Podkrkonoší se řadí např. dvoukročák, třasák (natřasák), obkročák, skočná, sousedská, valčík, mazurka, šlapák, točená, třínožka, krajcpolka, řezanka či šotyš.

Lidová svatba v hospodě

Lidová svatba v hospodě je komponovaný program folklorního souboru JIZERA. Obsahuje svatební zvyky a plodnostní rituály, které následovaly po obřadu v kostele a měli zajistit zdárný průběh manželství. Např.: zatahování, vybírání na kolíbku a samozřejmě čepení. Při čepení byla nevěstě sejmuta korunka z květů a nahrazena ručně vyšívaným čepcem, symbolem přechodu mezi vdané ženy. Součástí svatebního veselí byly také svatební tance a taneční hry. Oslavy končí stěhováním nevěsty tzv. přenášení peřin.

Citát k tématu uplakané nevěsty: „Je v tom úcta k panenství symbolizovaná odmítnutím se provdat. Stejně jako ve starověku, dívka smí být „cizinci“ vydána jen v slzách a proti své vůli.“

Čerpáme z…

Pavel Krejčí: Pojizerské a podještědské písně a tance, 1963, Severočeské krajské nakladatelství, Liberec

Pavel Krejčí, Jarmila Procházková: Písně, tance a lidé v Podkrkonoší, 1984, nakladatelství Kruh, Hradec Králové

Pavel Krejčí: Lidová svatba v hospodě/ podle zápisů M. Jenčkové v Kbelnici, pozůstalost P.K.

Pavel Krejčí: Podkrokonošské tance, 1956, vydal Ústřední dům lidové tvořivosti, Praha

Jan Oliva, Josef Pazderka, Felix Koblenc: Severní Čechy v lidové písni, 1980, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem

Václav Havel, Adam Votruba ed.: Lidové písně z Podještědí, 2016, Nakladatelství Pavel Jeřábek, Praha

Jos. E. Jankovec: Podkrkonošské písně, 1946, vydal Antonín Plechatý, Praha

Josef Bartoš: Z rodného kraje – Lidové písně a koledy z Novopacka, 1945, vydal knihkupec Josef Krbal, Lázně Bělohrad

Božena Šotková: Šijeme kroje – Kroj turnovský